čtvrtek 11. února 2016

Sbohem, PL album 2015


Jsem smutná, neskutečně smutná. Zklamaná, naštvaná, odevzdaná... Kdysi mi umřelo morče a zřejmě mě to netrápilo tak, jako fakt, že celý můj loňský rok zpracovaný týden po týdnu, hodiny milovaného scrapu, ale občas prostě jen práce, když se mi nechtělo, tisíce oblíbených kartiček a ozdůbek, moře práce, biliony journalingu a zpracovaných fotek... Celé moje album se dokázalo ztratit ztratil během jedné hodinky v Praze...

Přiznávám, byla jsem unavená z celého dne a spěchala jsem domů. Balili jsme na rychlo, i když jsme si říkali, že není kam spěchat, ale já měla děsnej hlad. Tak hroznej, že jsem během balení snědla všechny sušenky, co zbyly po kurzu. Nechtěla jsem Honzu zdržovat, i když vím, že mu to nevadí. A tak jsem strkala věci tam, kam je normálně nedávám. I album, které vozím zabalené v mikině, opatrně jako svátost na zadních sedadlech. I moje album jsem tentokrát pohodila do papírové krabice a k tomu taky scrapový nákup, který jsem si konečně o víkendu vyzvedla u Míši. 

A pak jsme běhali z Atelieru do auta a zpět, je to vždycky tak na pětkrát, na šestkrát. Bože, mám tolik scrapových věcí. A Honza je rovnal do auta. A pršelo. Takže jsem tu krabici s albem rozhodně nechtěla dávat na zem, vždyť by navlhla. Nenapadlo mě nic lepšího (a proklínám tu vteřinu) než položit jí na popelnici. Popelnici, která tam normálně nikdy nestojí. 

A běžím zhasnout, hlavně vypnout rádio, poprat se s mříží, která děsně vrže a lidi z činžáku mě musí milovat, takhle v noci. Už jen zamknout... Hurá, Honza na mě mává klíčema od auta, to znamená, že budu řídit. A já mám trochu strach, protože máme půjčené auto a mě to pořád chcípá. Ale nedám to znát, usmívám se, že jako ok a za 15 minut už předáváme kytičky na Ohradě, co si u mě paní objednala. Taková noční kytičková pohotovost. A kolem jedenácte konečn zastavujeme před bytem.

"Nech to v kufru, dneska už to nechci ani vidět," říkám Honzíkovi, ale vůbec to nemyslím vážně. Chci ještě večer před spaním dopsat journaling do vánočního týdne. A album bude skoro dokončené,. Otevřu kufr a v tu chvíli mi to dojde. Krabice - popelnice - Vinohrady...

Nesnažím se ani být slušná, jsem unavená a tuším, že za tohle si můžu sama. Preventivně stejně ale seřvu Honzu, že jako kam koukal, když balil. A nechám ho doma. Zvládám trasu Hostavice - Moravská 48 v traťovém rekordu i s benzínkou. (Jak je možné, že když pospícháte, vždycky dojde benzín.) Ještě zatáčku před Atelierem jsem si jistá, že jen vezmu krabici z popelnice a pojedu se konečně vyspat. 

Jenže je tam prázdno. Stejně jako je teď ve mně. Nějak jsem nemohla věřit, že tohle není jen zlý sen. Že se to vážně stalo. Proběhla jsem všechny parky na Vinohradech, vyděsila dva pejskaře, když jsem na ně ubrečená naběhla, jestli neviděli moje foto album. To všechno ve dvanáct v noci. Asi si mysleli, že jsem blázen, ale mně to bylo jedno. Volala jsem mámě, tátovi, Honzovi, jako kdyby mohli něco dělat. Přemýšlela, zda křičet mezi domy: "Kde je moje Project Life album?", volat policii (ale co bych jim řekla) nebo bivakovat u popelnice přes noc a ráno po ulici honit lidi, jestli něco neviděli. A brečela jsem dál, tak nějak se to prostě jen mísilo s deštěm i s řasenkou.

Honza připravený s letáčky (bože, jak já ho mám ráda) dojel později a tak jsme oblepili sloupy a domy. A ráno jsme jeli zas, protože jsem stejně nespala. Půlka letáčků už nevisela a lidi chodili kolem bez povšimnutí, spěchali do práce a já už ani neměla sílu se ptát. A jen jsem přemýšlela, jestli jsem schopná ještě někdy dolepit to všechno znova. Asi ne. V tuhle chvíli ne.

Vzala jsem si volno a jela k našim. Všichni mi říkali: "Neboj, to se určitě najde..." Ale já tak nějak tuším, že už by se našlo, kdyby ho chtěl někdo vrátit. A je mi smutno. Nejvíc snad z toho, jak malý zlomek sekundy to byl, kdy se všechno pokazilo. Ale to určitě znáte...

Já vím, je to jen album, říká se. Ale pro mě ne, pro mě to jsou pocity, vzpomínky, nejen na okamžiky, které jsou nalepené, ale na ty chvíle, kdy jsem je lepila. Kdy mi bylo zle a kdy jsem se bála. A album byla jistota, že mám svůj úkol. To, že ještě lepím, znamenalo, že pořád žiju.

Doufám proto, že ten večer třeba album někomu pomohlo. Že se usmál, když si jím prolistoval viděl, jak jsme se loni měli pěkně a jak jsme se měli rádi. Třeba někomu zachránilo život, tak jako mně.

A Vám, co máte svoje alba, přeju, ať jsou Vaše vzpomínky v bezpečí, ať nikdy nevyhoříte, nevezme Vás voda, nebo nezapomenete album někde, kde nenávratně zmizí.

A kdybyste někde v Praze viděli potulující se mentolové desky, prosím, dejte mi vědět.

Díky, Vaše 

18 komentářů:

  1. To nééééééééééé :-( Di to je mi tak líto. Každá kdo PL lepí asi musí cítit s tebou. :-(

    OdpovědětSmazat
  2. Di je mi to strašně líto :( Sdílím dál a přeji ti aby se album našlo :(

    OdpovědětSmazat
  3. No to snad nééééééé, Dianko!!! Pane Bože!!! To je taková smůla!!! Zlatí doufám, že se album najde!!!! Sdílím na FB!!!

    OdpovědětSmazat
  4. Dianko to mě strašně mrzí.......

    OdpovědětSmazat
  5. Dianko, je mi to tak strašně líto :-( Úplně chápu Tvé pocity... Ach jo, moc držím palce, aby se někde našlo a někdo ho vrátil!!!

    OdpovědětSmazat
  6. Dianko, to mne mrzí. Nechápu, jak to někdo mohl vzít, co mu to dalo, hlavně, když to nejsou jeho fotky. Nějak ale doufám, že jak pršelo, tak si album někdo vzal domů, proslistoval ho, uvědomil si, že bude chybět a za chvíli se ho bude snažit vrátit. K čemu by mu doma bylo. Držím palce, ať brzy objevíš letáček: našel jsem PL album".

    OdpovědětSmazat
  7. Dianko, dianko!!!! tomu nemohu uverit .... pane Boze, strasne moc doufam, ze se najde, ze nekde bude, protoze jsi do toho dala tolik moc a takova ztrata ... moc me to mrzi

    OdpovědětSmazat
  8. Dianko, je mi to moc líto. Budu se po mentolových deskách dívat. Mrkla ses do přilehlých kontejnerů na papír? jestli někdo krabici nechtěl recyklovat ?
    Máš alespoň většinu stránek nafocených na blogu a můžeš se kdykoliv, až to přebolí, podívat. Ale držím palce, abyste se ještě shledaly

    OdpovědětSmazat
  9. Jezis tonje strasneee...uplne mam husi kuzi..:-(..doufam, ze ho nekdo nasel a chce ho vratit. Prosim, vzdyt mu k nicemu neni. Drzim palce a sdilim.

    OdpovědětSmazat
  10. Moc mě to mrzí, ale při všech ztrátách mi moje ezoterická kamarádka říká, že ztráta znamená, že už to nepotřebuju a je čas se bez toho obejít (bez berliček a opor). No, většinou jí chci dát za tu hlášku pěstí, ale pak nějak postupem času mám pocit, že to asi byla pravdu. Takže přeji snesitelné vyrovnávání se ze ztrátou. Měla význam. Jen se ho asi dozvíte později.

    OdpovědětSmazat
  11. Je mi z toho hrozně ouzko, ta představa je šílená. Moc mne to mrzí, budu doufat, že se najde, že ho nějaká dobrá duše vrátí.

    OdpovědětSmazat
  12. To je mi moc líto, přeji ti, aby se našlo!! Ani si nedovedu představit, co bych dělala, kdyby se to stalo mi. To by mě asi kleplo :-(

    OdpovědětSmazat
  13. Možná zkusit obvolat sběrny papíru, kam lidi bez domova nosí papír atd.... Přeji moc štěstí...

    OdpovědětSmazat
  14. To nádherný album, co jsem jím v neděli na kurzu listovala a nesmírně obdivovala??? To musí být strašlivá ztráta, je mi to moc líto...
    (Nedovedu si ani představit, jak by bylo mně, kdyby se mi takhle ztratily moje smashbooky! Brrr...)
    Hrozně moc bych ti přála, aby se album zase našlo a vrátilo se k tobě! Budu doufat! <3

    OdpovědětSmazat
  15. ježíši mě to rozbrečelo. Přeji ať to najdete a můžete se zase smát...:(

    OdpovědětSmazat
  16. Na FB jsem jen letmo zachytla zprávu...hned ji jdu sdílet...po přečtení tohoto článku se mi úplně svírá srdce...moc bych ti přála, aby se stal zázrak a album se znovu objevilo! ♡

    OdpovědětSmazat
  17. Dianko, naprosto chápu tvůj smutek, svírá se mi srdce. Je to spousta práce, vzpomínek, pocitů, kus duše a života, jak řeklo moje skoro dospelé dítě, když jsem mu uklízela pokoj a vyhodila účtenky z hospod a pivní tácky a jízdenky z busu...šel a lovil to z popelnice. Už bych to nikdy neudělala! Když jsem vezla jednou svoje rodinné album ukázat příbuzným, a musela ho nechat v autě když jsme někam šli a já ho nemohla vzít s sebou ( obrovká 30* ) zabalila jsem ho do svetru a strčila na zem pod sedačku, aby nebylo vidět a celou dobu trnula. Můj muž nechápal, ale pro mě to je vše co říkáš, a navíc fotky staré a nenahraditelné, pokud by se album ztratilo. Navíc mi říkal, co by kdo dělal s albumem? No lidi kradou vše. Tak držím palce, aby při tobě stálo štěstí a album se našlo, třeba ho nikdo neukradl, ale jen zachránil, před deštěm, před nenechavci a bude někde na ztrátách a nálezech ( existuje to vůbec? ) na MÚ...Držím pěsti!!!

    OdpovědětSmazat
  18. To je hrozny :( ja se na kurz i na PL teprve chystam a listuju netem, ale i tak mi regulerne vyhrkly slzy! Ale jak pises, uz se neda nic delat, letosni album bude jiste pecka :)

    OdpovědětSmazat